Ahoj! 
Jmenuji se Dan nebo taky Dádulka, Daník, Daneček nebo jak mi moji páníčkové ještě říkali. A musím se pochlubit, neboť tyto stránky se jmenují po mně: „ Z Danova dvora“, no a ten Dan jsem přece já!, řekl by pan Srstka. Taky bych Vám měl povědět, jak jsem se dostal, já pekinéz, do království německých ovčáků. Jak mi páníček, vůdce smečky, později řekl, kamaráde, nebylo to jednoduchý. Do naší smečky se cpali trpasličí knírači, které si přály tehdy ještě malé slečny Zuzanka a Lucinka. A tak byl vypsán konkurz s podmínkami, že plemeno psa musí být malé, lehké a pomalé. A tak se začalo vybírat plemeno, které by splňovalo tyto podmínky.
No a teď už víte, jak to dopadlo. Na Václava si pro mne přijeli a já jsem se odstěhoval do Roudnice nad Labem. To jste neviděli těch psů, jakých tam bylo. Ale já jsem se jich nebál, no možná maličko, ale nedal jsem to najevo, asi ze mě měli respekt. Na zahradu chodil kocour, toho jsem se bál. Hned první den po mně skočil, chytil mě a odnášel pryč. Zachránil mě páníček, ten mu dal a jak pelášil. Já jsem mu nadával nebo kňučel, ani už nevím, je to velice dávno. Čas ubíhal a ze mě se stal sebevědomý mladík. Proběhla první láska -Darinka. To byla krasavice, trošku větší než já, no ovčačka, ale to Vám řeknu kráska, jak já ji miloval. Taky jsem se o ní popral s Jalkem, ovčákem, ale nedal jsem se. Odneslo to jedno oko, ale co by pekinéz neobětoval pro lásku. Páníček říkal, že se o pekiňácích tvrdí, že jsou to psíci s tváří opičky a se srdcem lva. No a to jsem přeci celý já.
Stal se ze mě sportovec. Procházky až deset kilometrů nebyl pro mě žádný problém.
Jízdy na kole jsem měl raději v košíku, abych všechno viděl nejdřív a mohl poradit.
Taky jsem byl zdatný vodák, sjížděl jsem řeky, jezy, peřeje. Jednou jsem se sice topil, proto jsem od příště vyrážel ve slušivé plovací vestě a kšiltovce na hlavě. To byste koukali, jak mě všichni obdivovali a jak jsem byl další léta populární mezi vodáky.
Čas od času jsem si vyrazil na cvičák, abych těm ,,pracovním psům“ ukázal, jak se správně kouše na rukáv a něco trochu z té poslušnosti, ale né zase moc, jsem přece pekiňák, paličák, ale to slovo se mi vůbec nelíbí, jsem prostě osobnost.
A tak zase uběhlo pár let a přichází stáří. No řeknu Vám, nic moc. Po sportem nabytých letech se začínají ozývat staré rány a bolí. Zpohodlněl jsem, trošku jsem i cholerický víc než dřív. Sportu jsem zanechal, už jen občas někoho pokoušu a to taky není špatný sport. Teď už mi nepřibývají roky, ale měsíce a padají mi zuby, už beru prášky, nemám ani náladu na ostrý zadržení někomu na nohu. Stále se mi chce víc a víc spát. Tak dobrou. Byl to hezký život …...
A jak to pokračuje na ,,Danově dvoře“ si přečtěte na /www.pekingese-zdanovadvora.websnadno.cz/.
Váš Daneček. 